Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výprava na tratě č. 184 a 185 (v úterý 28.12.2010)

30. 12. 2010

Když v úterý, 28. prosince 2010, v půl páté ráno zazvonil budík, chtěl jsem ho vyhodit z okna. Ospalý a s náladou „pod psa“. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se chystal cestovat. A přesto to byla pravda. Po lehké snídani, nezbytné kávě a ranní hygieně jsem odkráčel směrem k zastávce NAD v Kralovicích, odkud v 6 hodin a 2 minuty odjížděl spoj č. 3 do Mladotic. Byl jsem vybaven síťovou jízdenkou „ČD Net region Plzeňský“ zakoupenou prostřednictvím eShopu ČD, takže starosti s penězi mne netrápily. Když se konečně přiřítil autobus NAD, nastoupil jsem a prokázal se řidiči svojí jízdenkou. Ten jen nechápavě vyvalil oči a s neskrývaným údivem zavřel dveře. To byl, podle mého názoru, dobrý nápad, protože teploměr ukazoval v 5:30 ráno teplotu – 8,4°C. Po krátkém vysvětlení, že jízdenky na vlaky ČD se dají koupit přes internet a mohu si je (po zaplacení) vytisknout doma na své tiskárně, řidič konečně zařadil rychlost a autobus se rozjel. Cesta do Mladotic na nádraží, vedoucí po silnicích 3. třídy, nebyla nijak hrozná. Jen odbočky do obce Bukovina a Řemešín byly kompletně pokryty vrstvou uježděného sněhu. Řidiče autobusu to však evidentně nijak neděsilo a hrdinně hnal svoji káru dál.

V 6 hodin a 25 minut jsem v dobré náladě vystoupil v Mladoticích u železniční stanice z autobusu. Po příchodu na perón jsem se rozhlédl a zkonstatoval, že buď mi hodinky ukazují špatný čas a autobus přijel o chvilku dřív, nebo má vlak mírné zpoždění. Nic hrozného. Nakonec se vlak objevil. V jeho čele se přiřítil motorový vůz 842.023 – Lucka. Nastoupil jsem tedy a usadil se na sedadlo v zadní části. Příjemným zjištěním bylo, že vlak je příjemně vytopen. Občas slýchávám, že je lidem ve vlaku zima a tak podobně. Sám za sebe však mohu s čistým svědomím prohlásit, že tuhle zkušenost v poslední době nemám. A nebo mám snad takové štěstí? Kdo ví? Vlak se rozjel. V celém „motoru“ jsem byl jediným cestujícím. Možná i proto se záhy objevila příjemná paní průvodčí. Slušně a s úsměvem pozdravila a požádala mne o předložení jízdenky. Odpověděl jsem na pozdrav a, taktéž s úsměvem, jí podal svůj eTiket společně s občanským průkazem. Přesně podle podmínek eShopu ČD. Po menších problémech se paní průvodčí přeci jen úspěšně povedlo ověřit platnost mé jízdenky na POP. Jízdenku i občanku mi, opět s úsměvem, vrátila, poděkovala a popřála šťastnou cestu. Zavřel jsem oči a zahájil „protestní spánek proti mrazivému prosincovému počasí.“

Když jsem otevřel oči, náš vlak Os7605 právě vjížděl do stanice Plzeň hl.n. a nezadržitelně se blížil k nástupišti 1A. Tam o chvilku později svou jízdu ukončil. Nedalo se dělat nic jiného než vystoupit. Bylo krátce po půl osmé ráno, když jsem kráčel po nástupišti 1A a moje kroky vedly rovnou do nádražní haly. Stejně mrazivé počasí jako v Kralovicích a Mladoticích. Prostě prosincová „kosa“, no. Můj „protestní spánek“ asi neměl velký význam, ale aspoň cesta utekla rychleji. V nádražní hale jsem si v jednom z automatů koupil za 11 Kč parodii na kávu, jejíž chuť se, při troše optimismu, dá nazvat nevalnou. Ta černá břečka byla zkrátka hnusná jako pondělní ráno. Pomalu, ale jistě se blížila osmá hodina ranní. Byl čas odejít na 1. nástupiště, z něhož byl „tabulí odjezdů“ avizován odjezd vlaku R752, jímž jsem měl v úmyslu pokračovat ve své další cestě.

V 8 hodin a 7 minut se ozval hvizd píšťalky a krátce poté se vlak rozjel. Co teď? První zastávka tohoto rychlíku byla, podle jízdního řádu, až ve Stříbře. Tj. asi půl hodiny jízdy. Spát se mi už nechtělo a tak jsem pozoroval krajinu, která ubíhala za oknem. Z úvah a rozjímání mne vytrhl až hlas paní (nebo snad ještě slečny?) průvodčí, jež se dožadovala předložení jízdenky. Neviděl jsem jinou možnost než se opět prokázat svým eTiketem a občankou. Po ověření na POP mi obojí vrátila a s informací, že ve Stříbře se přestupuje do autobusů NAD, odešla do vedlejšího kupé, aby pokračovala v kontrole jízdenek. Že mezi stanicemi Stříbro a Planá u M. Lázní je až do 30.4.2011 plánovaná výluka (z důvodu „koridorizace“ tratě) jsem věděl, ale i tak mne informace paní průvodčí potěšila. Možná i proto, že z ní byl zřejmý zájem zaměstnance ČD o cestujícího. Chvíli poté vlak zastavil ve stanici Stříbro. Následoval výstup z vlaku, průchod podchodem a nástup do autobusu NAD. Byla to Karosa, která měla již svoje nejlepší léta dávno za sebou, ale což, třeba aspoň pojede a doveze mne společně s ostatními cestujícími až do Plané u M. Lázní. Nakonec nastoupil průvodčí, pozdravil řidiče autobusu a houkl, že můžeme jet. Byl to druhý průvodčí z vlaku a něco jako zájem o cestující  mu bylo nejspíš cizí. Usadil se na vyhrazené sedadlo, nasadil si sluchátka MP3 přehrávače a za zvuků hlasité hudby v klidu usnul. Poněkud zvláštní, že? Nakonec se autobus NAD rozjel a přibližně 10 minut po 9. hodině ranní jsem vystoupil u staniční budovy v Plané u M. Lázní.

Tak. A co teď? Do odjezdu vlaku Os38933/27503, jímž jsem hodlal pokračovat v cestě,  zbývaly zhruba 2 hodiny. Moře času a venku zima. Usedl jsem na lavici v nádražní hale, kde bylo poměrně teplo. Tedy, pokud právě nevstoupil člověk, jež zapomněl, že už není doma a vstupní dveře za ním nezavře žádný sluha nebo který čert vlastně. Ano, BRANO, které nejspíš zavírá samo, ten den asi stávkovalo a nezavíralo ani omylem. Tak jsem se raději začetl do reklamních letáků a časopisů ČD. Ani netuším, jak je to možné, ale z ničeho nic nádražní rozhlas oznámil blížící se odjezd osobního vlaku, jímž jsem zamýšlel pokračovat ve své další cestě. Odešel jsem tedy na 1. nástupiště a nastoupil tam do motorového vozu 810.599.

Přesně v 11 hodin a 11 minut se vlak Os38933/27503 rozjel a nedlouho poté přišla sympatická paní průvodčí. Slušně a s úsměvem pozdravila všechny cestující a oznámila kontrolu jízdenek. Podal jsem jí svůj eTiket s občankou a očekával vývoj dalších událostí. Paní průvodčí s „bohorovným“ klidem ověřila platnost mé jízdenky a vrátila mi ji i s občankou. Ještě se zeptala, kam že na tu „síťovku“ vlastně jedu. Odpověděl jsem, že prozatím do Domažlic. Následovala informace, že v Tachově musím přestoupit do podobného „motoru“ řady 810, který pokračuje v cestě do Domažlic. Na můj argument, že jsem si myslel, že se jedná o přímý spoj, mi paní průvodčí mile a v klidu vysvětlila důvod přestupu. Za normálních okolností prý na této trati jezdí motorová jednotka řady 814 Regionova zvaná „Regina“. Jenomže ta prý kvůli množství sněhu nezvládne některá stoupání na trati, proto prý ČD vzniklý problém vyřešily nasazením „motorů“ řady 810 a přestupem v Tachově. Poděkoval jsem za vysvětlení. Po chvilce přemýšlení mi to konečně došlo. V Plzeňském kraji jezdí pouze dvouvozové jednotky Regionova. Jeden vůz je motorový (je značen jako 814), který zajišťuje pohon celé jednotky. Chodbičkou s pryžovým vlnovcem je propojen s řídícím vozem (značen jako 914), který umožňuje jízdu jednotky v opačném směru. Na pohonu jednotky se však přímo nepodílí, poněvadž nemá hnané dvojkolí. Váha celé motorové jednotky 814 „Regina“ je tedy evidentně větší než váha motorového vozu řady 810. Motor obou železničních vozidel je značky LIAZ a jeho přenos na hnané dvojkolí zajišťuje dvoustupňová hydrodynamická převodovka PRAGA. Tolik tedy k výše uvedené „záhadě“ přestupu v Tachově. Pak jsem rukou otřel zarosené okno a díval se na ubíhající krajinu za oknem vlaku. V Tachově přestoupil do jiného „motoru“ řady 810 a vydal se na další cestu do Domažlic. Celá trať č. 184 z Plané u M. Lázní do Domažlic je 89 km dlouhá a motorový vůz ji ujel přesně podle jízdního řádu. Tedy za 2 hodiny a 32 minut.

Ve 13 hodin a 43 minut jsem vystoupil na nádraží v Domažlicích, rozhlédl se po okolí a uvažoval, který vlak mne poveze na mé další cestě do Klatov. Přímo u nádražní budovy stála motorová jednotka 814 „Regina“. Jaká to náhoda, že? Nastoupil jsem do řídícího vozu a usedl na sedadlo v zadním (vyvýšeném) oddíle. Byl jsem tam sám až do chvíle, kdy po odjezdu vlaku z Domažlic (ve 14:09) vstoupil pan průvodčí. Pozdravil a přál si viděl moji jízdenku. A to ještě, chudák, netušil co ho čeká. Předložil jsem mu tedy svůj eTiket (ČD Net region Plzeňský) společně s občankou a sledoval další vývoj událostí. Pan průvodčí se pokoušel ověřit platnost mé jízdenky na své POP. Mezitím jsem se od něho dověděl, že jsem první člověk, který mu předložil ke kontrole jízdenku zakoupenou prostřednictvím eShopu ČD. Jelikož trať č. 185 patří mezi vedlejší tratě, tak mne to ani nepřekvapilo. Nakonec byl pan průvodčí ve svých pokusech o ověření mé jízdenky úspěšný. Když jsem viděl jeho šťastný úsměv, hned jsem měl lepší náladu. Pak mi poděkoval, vrátil jízdenku i s občankou a odešel. „Regina“ dojela jako vlak Os17549 do Klatov v 15 hodin a 5 minut. Kupodivu opět přesně podle jízdního řádu. Jak zvláštní. Všude slýchávám o šíleném zpoždění vlaků ČD od 5 do 60 minut (popř. i více) a při mé cestě skoro nic. Jak je to možné? Že by jen shoda náhod? Kdo ví?.

Navíc jsem ani nemusel přecházet na jiné nástupiště. Vlak Os17513, jímž jsem hodlal pokračovat ve své další cestě přes Sušici do Horažďovic předměstí, měl totiž odjet od stejného nástupiště. O chvíli později byl k tomuto nástupišti také přistaven. K mému neskrývanému překvapení se jednalo o historický motorový vůz 831.043, jemuž se říká „Loďák“ a s kterým byl svěšen vlečný vůz Btx. Pln očekávání jsem usedl na jedno z předních sedadel „Loďáku“. V 15 hodin a 15 minut zaburácel motor a vlak se rozjel. Kochal jsem se střídavě pohledem na historický interiér „Loďáku“ a pohledem ven z okna. Trať z Klatov do Horažďovic předměstí je lemována nezvyklým množstvím malých nádražíček, jejichž budovy jsou z červených cihel s bílým nárožím a lemy okolo dveří a oken. Z těchto nádražíček vždy dýchá atmosféra dob dávno minulých. K dokonalosti této atmosféry už chybí jen dýmající parní vlak. Co se však dá dělat?. Vidět parní vlak tam kde není však lze jen velmi těžko. Cesta z Klatov do stanice Horažďovice předměstí trvá podle jízdního řádu 1 hodinu a 26 minut. V tomto případě nabral historický motorák i přes veškerou snahu strojvůdce zpoždění závratné 1 minuty. J To je hrozné! Co teď budu dělat? J Ale ne, žádná tragédie to přece není. Při troše dobré vůle a jako protiváha skvělého zážitku z jízdy tímto motorákem se to nechá přehlédnout. Zvlášť, když do mého odjezdu z Horažďovic předměstí i přesto zbývalo ještě dlouhých 28 minut. Milým zjištěním taktéž bylo, že v této stanici je otevřen krámek s občerstvením. Neváhal jsem tedy a navštívil jej. Hlad, jak známo, je svině a jednou za čas se přihlásí o slovo. Paní prodavačka se napůl žertem zeptala pro kolik lidí nakupuji. Když jsem jí řekl, že od 5. hodiny ranní jsem nic nejedl, tak se dále již nedivila, já zaplatil a odešel na perón. Tam jsem se stal svědkem ne zcela obvyklé podívané. „Loďák“ s vlečňákem jímž jsem přijel i já zastavil na 1. koleji od staniční budovy. Před zpáteční cestou do Klatov bylo proto nutné objet vlečňák po jiné koleji a opět ho připojit. Když posunovač odpojil vlečňák a strojvůdce motoráku zvýšil otáčky dieselu, aby odjel od vlaku, došlo ke skluzu hnacího dvojkolí. Vůbec nikoho jaksi nenapadlo, že kolejnice jsou pokryty slabou vrstvou ledu. Asi na třetí pokus se odjezd podařil a „Loďák“ se s mírným rojem jisker od prokluzujícího dvojkolí vzdálil od vlečňáku. Poté jsem odkráčel do nádražní haly na „kafe“ z automatu.

Krátce po 17. hodině oznámil nádražní rozhlas příjezd rychlíku R664 Jakub Krčín na 5. kolej, proto jsem vyšel ven, po příjezdu tohoto vlaku nastoupil do 3. vagónu a usadil se na poměrně pohodlném sedadle. V 17 hodina 10 minut od čela vlaku zahučely větráky a lokomotiva řady 242 zvaná „Plecháč“ se i s vlakem rozjela na svou cestu do stanice Plzeň hl. nádraží. Nedlouho po rozjezdu vlaku se ukázal i pan průvodčí. Následovala obvyklá kontrola jízdenek. Bez jakýchkoliv problémů ověřil platnost mého eTiketu, porovnal číslo mé občanky s číslem dokladu uvedeným na jízdence a obojí mi s poděkováním vrátil. Do Plzně vlaku dojel s přibližně 2 minutovým zpožděním. Opět žádná tragédie.

Na druhém nástupišti jsem u stánku s občerstvením potkal svého kamaráda Láďu S., který se také vracel z nějaké kratší výpravy vlakem. Koupil jsem si ve stánku „Turka“ a oba jsme klidným krokem odešli na nástupiště 1A, kde již byl přistaven motorový vůz 842.022 „Kvatro“ s vagónem „054“. Nastoupili jsme do „054“ a usadili se na sedadlo přibližně v polovině délky vagónu. V 18 hodin a 17 minut se vlak rozjel. Cestou jsme diskutovali každý o „své“ výpravě a náramně se u toho bavili. Na jednom nádraží Láďa vystoupil a já pokračoval v cestě do Mladotic. Vlak Os7608 tam dojel v 19 hodin a 30 minut. Tedy s 2 minutovým zpožděním. Nedaleko staniční budovy již čekal autobus NAD do Kralovic, do něhož jsem nastoupil. Řidič byl stejný jako ráno, jen měl jiný autobus. Byla to Karosa, která snad pamatovala „Šemíka, když byl ještě hříbětem“. Uvnitř autobusu byla „zima jako v ruském filmu“. V duchu jsem se těšil na chvíli, až v Kralovicích vystoupím a zahřeju se chůzí domů. Od této chvíle mne však dělilo neuvěřitelně dlouhých 21 minut. V 19 hodin a 51 minut jsem vystoupil v Kralovicích nedaleko náměstí, čímž skončila moje poslední letošní výprava vlakem za mnou neprobádanými tratěmi ČR.                  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< květen / 2021 >>