ČD Net výprava do jižních Čech
V sobotu ráno, 5. února 2011, nic nenasvědčovalo tomu, že bych se chystal cestovat. Tedy aspoň do chvíle než zazvonil budík. Byly 4 hodiny ráno, když ten protivnej krám začal vyvádět. Se značnou nevolí jsem vstal z postele a vypnul ten randál. Pohled z okna říkal, že sice neprší ani nesněží, ale k mým uším doléhalo kvílení větru. Jen na chvíli mne napadlo, že by snad bylo lepší zase zalézt do peřin. Vzal jsem do ruky jízdenky na vlak a pozorně si je prohlédl. To abych se ujistil, že se mi to nezdá a že se opravdu chystám na jih ČR. Nezdálo. Připravil jsem si tedy snídani a uvařil kávu. Káva musí být, bez ní bych asi nedokázal fungovat, natož někam cestovat.
Krátce před 5. hodinou ranní už jsem autem odjížděl do Plzně. Na tamním hlavním nádraží totiž začínala moje cesta k mnou dosud neprozkoumaným tratím v jižních Čechách. Po zaparkování a příchodu na nádraží jsem se odebral na 3. nástupiště. Podle předpokladu tam již byl přistaven R667 Petr Vok, v jehož čele stál „Plecháč“ 242.282 a zadním pantografem se spokojeně dotýkal troleje.
V 6:04, s 1minutovým zpožděním, zahučely ventilátory a cvakání z útrob lokomotivy jen, jaksi navíc, připomínalo, že se vlak rozjíždí a vydává se i se mnou v 1. vagónu na cestu. Byla ještě tma, a tak jsem, po kontrole jízdenek průvodčím, zahájil protestní spánek proti silnému větru. Samozřejmě, že na ten zatracenej vítr to nemělo vůbec žádný vliv. Vesele si fučel dál. Když jsem znovu otevřel oči, bylo už světlo a R667 Petr Vok právě vjížděl do stanice České Budějovice. Asi jsem měl štěstí, tento vlak totiž pokračuje v cestě až do Brna. Cesta tam by dost podstatně změnila mé plány. A už vůbec nemluvím o pravděpodobných problémech s jízdou bez platné jízdenky. Měl jsem totiž ČD Net region Jihočeský a ten platí jen do Kostelce u Jihlavy. Na přestup do dalšího vlaku jsem měl 10 minut. Bylo třeba proběhnout podchodem ze 3. na 4. nástupiště.
Tam už stál Os2155 s 242.276 v čele. Mým dalším úmyslem bylo projet trať č. 199 až do Českých Velenic. V 8:09 se vlak rozjel. Seděl jsem v 1. vagónu za lokomotivou. Bylo to velkoprostorové Bt. Tenhle druh vagónů moc nemusím, dávám přednost klasickým B, které mají kupé a poskytují tak určitou dávku soukromí. Ani jsem netušil, že na této trati leží takové zastávky (nebo nádraží?) jako je např. Trocnov. První, co mne při pohledu na jméno zastávky napadlo, byl, samozřejmě, Jan Žižka. Ten byl přece z Trocnova. Nakonec náš vlak v klidu a v pohodě dojel až do Českých Velenic. Tam jsem vystoupil. Rychlým pohledem jsem přelétl celou stanici a udělal si první dojem. Naprosto běžná a tuctová nádražní budova. Nic, vůbec nic neprozrazuje, že se jedná o pohraniční železniční stanici s Rakouskem. Snad jen „Taurus“ se svým vlakem, který stál u 2. nástupiště. Některé rakouské vlaky (většinou z Vídně) zajíždějí až do Prahy, takže ani toto vodítko není 100 procentní. Naštěstí můj pobyt v této stanici nebyl nijak dlouhý, neboť v 9:25 odjížděl můj další vlak.
Pohledem ke 2. nástupišti jsem zjistil, že na mé další cestě mne poveze motorový vůz 814.013 „Regina“. Njn, žádný zázrak to sice není, ale lepší než jít pěšky. A těch 55 km z Českých Velenic do Veselí nad Lužnicí snadno přežiju. Přesně v 9:25 se „Regina“ rozjela. Jako Os8708 zastavila i v takových nádražích jako je např. Třeboň, Suchdol nad Lužnicí atd. Krátce po 10. hodině a 30. minutě jsem vystoupil ve Veselí nad Lužnicí. To je krásné nádraží. Nádražní budova je postavena z červených cihel a nároží a lemy oken jsou natřeny žlutě. Prostě pěkné na pohled.
Ani jsem se pořádně nerozkoukal a na druhou kolej přijela 363.052 v čele R642 z Českých Budějovic, aby v 10:39 pokračovala ve své cestě až do Prahy hl.n. Já jel jen do stanice Tábor, proto mi nijak zvlášť nevadila jízda v oddíle, který se v případě potřeby dá použít pro přepravu tělesně postižených osob na vozíku. Možná i proto má tento oddíl jen malé a nepohodlné sklopné sedačky. Ano, z Veselí n./Luž. do Tábora jsem cestoval ve vagónu BDs.
V 11:03 jsem vystoupil v Táboře a přemýšlel co s časem. Do pravidelného odjezdu Os28412 z Tábora do Bechyně totiž zbývaly 2 hodiny a 5 minut. O slovo se hlásil i hlad, a tak mé další kroky vedly před nádražní budovu s tím, že se rozhlédnu a uvidí se, co s tím hladem. Přímo od východu z nádraží jsem uviděl reklamu nějaké restaurace a rozhodl se ji vyzkoušet. Vlastně mi to bylo úplně jedno, poněvadž můj hlad již narostl takovým způsobem, že by se hodil i suchý rohlík. Došel jsem tedy až k Restauraci TIP, vešel dovnitř a usadil se u jednoho ze stolů. Prakticky během chvilky se objevila číšnice a já si objednal Vídeňský hovězí guláš (70 Kč) a k zapití jedno 12° pivo z budějovického Budvaru (26 Kč). Nakonec jsem si ještě udělal radost Tureckou kávou. Bylo krátce před 12. hodinou polední, když mne nohy odnesly zpět na nádraží. Chtěl jsem ještě natočit nějaké video a do plánovaného odjezdu do Bechyně zbývala ještě zhruba hodinka. Podařilo se mi zachytit odjezd „Plecháče“ 242.269 v nátěru Najbrt v čele osobního vlaku Os8217, dieselelektrické „Brejlovce“ 753.724+723 v barvách AWT v čele 5 Wapek a „Eso“ 363.046 (také v Najbrtu) v čele rychlíku R639. Pomalu, ale jistě, se blížila třináctá hodina. Odešel jsem tedy na Bechyňské nástupiště, které je umístěno před nádražní budovou. Odtud odjíždějí vlaky do Bechyně. Jedná se o trať č. 202, která jako jediná v ČR je elektrifikována stejnosměrným napětím 1,5 kV. K mé těžko skrývané nelibosti však u Bechyňského nástupiště nestála elektrická lokomotiva se dvěma vozy, ale motorová jednotka řady 814 „Regina“. Co se dá dělat?. Stejně jsem nastoupil.
Ve 13:08 se vlak dal do pohybu a vyrazil na cestu do Bechyně. Nikam nepospíchal, vždyť na délku tratě 24 km měl 48 minut. Ve většině zastávek jsou místo zděných domků jen šedé plechové přístřešky. I přesto má však tato trať své zvláštnosti. Jednou z nich je např. provedení některých stožárů trakčního vedení. Další věcí, která cca 500 m před nádražím v Bechyni upoutala moji pozornost, byl železobetonový most přes údolí řeky Lužnice. Zvláštností tohoto mostu je, že je po něm vedena železniční i silniční doprava zároveň. Ve směru do města je přednost vlaků před silničními vozidly zajištěna světelným přejezdovým zabezpečovacím zařízením. V čekárně bechyňského nádražíčka je instalována busta Fr. Křižíka. Tento český vynálezce a propagátor stejnosměrného elektrického proudu prosadil kdysi dávno elektrifikaci právě bechyňské lokálky. Zároveň byl i dodavatelem prvních elektrických lokomotiv pro tuto trať.
V 16:15 jsem nastoupil do autobusu ČSAD Jihotrans a odjel z Bechyně do Týna nad Vltavou. Těch 12 km ujede autobus přibližně za 15 minut. V Týně nad Vltavou jsem se rozhlédl a zjistil, že vlakové nádraží je asi někde jinde než nádraží autobusové. Místních obyvatel jsem se zeptal na cestu a vyrazil. Do odjezdu vlaku Os18219 z týnského nádražíčka zbývalo asi 75 minut, tak nebylo nutno nikam pospíchat. Vlakové nádraží je totiž od autobusového vzdáleno přibližně 1100 metrů. Cestou jsem nijak zvlášť nebloudil, a tak v době mého příchodu na nádraží ukazovaly nádražní hodiny 16 hodin a 50 minut. Jenže co se zbývajícím časem? Čekárna byla uzavřena a venku se citelně ochladilo. Slunce se sklánělo k obzoru a s ubývajícím světlem byla větší a větší zima. Začal jsem tedy chodit dokola kolem nádražní budovy. Nejprve jedním směrem a pak zase opačně. V 17:30 se konečně objevil na perónu strojvůdce z motorového vozu 810.573, který stál osaměle celou dobu na druhé koleji. Otevřel vstupní dveře do vozu a nastartoval motor. Vyloženě jsem se vetřel dovnitř a usadil se na nejbližší sedačce. Uvnitř sice také nebylo zrovna teplo, ale pořád to bylo lepší než venku.
V 17:45 se vlak rozjel a vydal se na svoji cestu do Netolic. Po nějaké době se po levé straně kolejí objevila JETE. Venku už byla regulérní tma, ale objekt byl velice dobře osvětlen a charakteristické stavby tohoto objektu dávaly jasně najevo, o co se jedná. Nakonec vlak dorazil do stanice Číčenice, strojvůdce přešel na druhé stanoviště a vlak pokračoval v jízdě do Dívčic. Tam strojvůdce přešel zpět na první stanoviště a motorák se rozjel do Netolic. V celém voze jsem seděl jen já. Do Netolic jsme přijeli v 18:58 a do odjezdu zpět zbývaly asi 3 minuty. V 19:01 zavrčel motor LIAZ a motorový vůz 810.573 se rozjel zpátky. Vystoupil jsem v Číčenicích a zalezl do tepla čekárny, v níž, překvapivě, nikdo nebyl. Koupil jsem si v automatu jednu „parodii na kafe“ a v klidu si sedl na lavici. Přibližně ve 20: 25 oznámil nádražní rozhlas příjezd rychlíku R668 Junák, proto jsem se přesunul do posledního vagónu tohoto vlaku, po příchodu průvodčí předložil své jízdenky ke kontrole, a spokojeně usnul. Když jsem otevřel oči, vlak projížděl stanicí Plzeň – Koterov a blížil se ke své konečné stanici Plzeň hl.n. Tam dojel ve 21:58, včas.
Následoval rychlý přesun do auta a odjezd domů. Výprava byla úspěšná už z toho důvodu, že jsem si stihl ještě projet trať č. 193 z Dívčic do Netolic. Na této trati ČD od 26.2.2011 ruší pravidelnou osobní dopravu, což pro tuto lokálku znamená prakticky zánik. A je to škoda.