Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakousko 2012

1. 9. 2012

Bylo to úterý, 7. srpna, když mi ve 3 hodiny a 30 minut ráno zazvonil budík. Nejraději bych ho vyhodil z okna, ale co naplat, chtěl jsem cestovat a tak nebyla jiná možnost než vstát. Bylo asi tři čtvrtě na pět, když jsem nastartoval motor a vyrazil na cestu do Rakouska. Mým úmyslem bylo na třídenní cestě navštívit bývalý koncentrační tábor Mauthausen, hlavní rakouské město Vídeň a Muzeum železné opony u Valtic.

Cesta do Plzně uběhla celkem rychle a bez problémů, vždyť tudy jezdím 5-6 krát týdně do práce. Doprava v Plzni byla také celkem v pohodě. Z reproduktorů se linula příjemná hudba a já za cedulí „konec obce“ trošku přišlápl plyn. Moje cesta z Plzně vedla směrem na České Budějovice a dál na Horní Dvořiště. Ta už tak pohodová nebyla, neboť mi kazilo náladu až neskutečné množství kamionů a dopravních omezení. Předjíždět se skoro nedalo a když by to teoreticky šlo, tak tam byla omezená rychlost, no. Že se mi nechce přispívat do ztrátového státního rozpočtu formou zbytečných pokut, se jistě dá tušit. Přesto jsem kolem osmé hodiny ranní zastavil na poslední čerpací stanici na území ČR a požádal paní prodavačku v tamním bistru o pořádného „turka“ a něco k jídlu. Po rychlém občerstvení jel dál. Přišlo další omezení rychlosti až na 30 km/h a informace, že už se nacházím na území Rakouska. No, aspoň něco. Silnice 1. třídy byla celkem v pohodě a já využíval možností svého auta a povolené rychlosti 100 km/h skoro beze zbytku. Pak přišel docela dlouhý tunel a za ním nepříjemné překvapení. Ani netuším jak, ale ocitl jsem se na rakouské dálnici a ujížděl směrem na Linz. To by byla poněkud zajížďka, a tak jsem na nejbližším sjezdu tuto dálnici opustil a u kraje silnice okamžik počkal než mi navigace vypočítá jinou trasu. A zase silnice 1. a 2. třídy a sem tam nějaká obec. Z ničeho nic jsem se ocitl na uzoučké silničce, kde bych se protijedoucímu autu asi nemohl vyhnout, poněvadž nebylo kam. Ale naštěstí nic proti nejelo.

Kolem 9 hodin a 45 minut jsem konečně přijel do Mauthausenu, zaparkoval na parkovišti u bývalého koncentračního tábora a vzal si z automatu parkovací lístek. Čekalo mne i přeluštění informační cedule u tohoto automatu. Anglicky nerozumím skoro ani slovo a německy umím akorát čumět a nadávat. J Po chvíli mi došlo, že první čtyři hodiny parkování jsou pro návštěvníky Památníku KT Mauthausen zdarma a každá další hodina stojí 1 EUR. To je férová nabídka a čtyři hodinky v pohodě stačí.

 O chvilku později už jsem prochábrana-garazoveho-dvora-2.jpgzel žulovou bránou do tzv. Garážového dvora v objektu bývalého nacistického koncentračního tábora Mauthausen. A přiznávám, že to nebyl zrovna příjemný pocit. Přímo proti mně se nacházela budova velitelství tábora, v níž za dob „největší slávy tábora“ úřadoval SS Standartenführer Franz Ziereis. Na konci „Garážového dvora“ po pravé straně jsou schody. Vystoupal jsem tedy po nich a ocitl se přímo u budovy velitelství. Všiml jsem si i výklenku táborové zdi, kde se s oblibou Franz Ziereis nechával fotit (tehdy ještě jako SS Obersturmbannführer – podplukovník). Nedaleko mne byla vstupní (a jediná) brána do mauthausenského pekla. Tudy museli projít všichni nově příchozí vězni, stejně tak i vězni, kteří každý den těžce pracovali v „komandu“ Wiener Graben. V pokladně jsem zaplatil požadované vstupné 2 EUR a vstoupil dovnitř. Vpravo u brány je tzv. „Zeď nářků“. Je to vlastně žulová táborová zeď, na níž jsou pamětní desky. Prošel jsem tedy kolem této zdi a pokračoval okolo prádelny a kuchyně až k budově vězení. To je blok, v jehož sklepení vyhaslo mnoho tisíců lidských životů. Nachází se zde plynová komora, v níž byl k hromadnému vraždění lidí používán Cyklon B. Po obou stranách plynové komory jsou místnosti se spalovacími pecemi krematoria. V době mé přítomnosti v táboře byla veřejnosti přístupná jen místnost s jednoduchou kremační pecí. V těsném sousedství této místnosti je bývalá pitevna. I ta je volně přístupná. Poměrně rychlým krokem jsem opustil tyto prostory bloku táborového vězení a vyšel ven na čerstvý vzduch. Ocitl jsem se na „Appellplatzu“. Tento byl vyasfaltován až v poválečném období, kdy byl vybudován památník. Původně byl jen hliněný a upravován válcováním. Na druhé straně Appellplatzu jsou dochované tři dřevěné bloky. Jsou to bloky č.1, č. 6 a č.11. Ostatní vězeňské bloky se nedochovaly a v trávníku jsou patrné jen jejich základy. Uvnitř dochovaných dřevěných bloků jsou na infopanelech fotografie z doby fungování koncentračního tábora a v bloku č.11 jsou i stoly, židle, skříňky na šaty a jednoduché palandy. Veškeré popisky jsou v němčině, angličtině a hebrejštině (?).  V bloku bývalé táborové prádelny jsou mimo jiné i fotografie velitele tábora Franze Ziereise (i posmrtná), táborového „lékaře“ SS Sturmbannführera (major) Eduarda Krebsbacha, který většinou prováděl popravy fenolovou injekcí do srdce a jemuž vězni dali přezdívku „Spritzbach“, stejně tak i fotografie dalších vrahů z řad příslušníků SS. SS Stardartenführer Franz Ziereis byl ve dnech osvobození tábora postřelen na útěku vojákem amerických jednotek a následující den zemřel. SS Sturmbannführer Eduard Krebsbach stanul před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku a byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Stejně tak i 57 dalších esesáků z Mauthausenu.

zulovy-lom-wiener-graben.jpg

Po opuštění objektu samotného lágru jsem se přes park pomníků jednotlivých národů vydal do žulového lomu Wiener Graben. Z tohoto lomu pochází i žula, z níž je postaven KT Mauthausen. Jsou zde dochovány i „Schody smrti“. Jedná se o 186 strmých schodů, po nichž museli vězni několikrát za den vynášet mohutné kvádry žuly. To vše za neustálého bití a střelby. Je zde i „Parašutistická stěna“. To je skála, na jejímž horním okraji si sadističtí esesáci namátkou vybírali své oběti z řad vězňů a shazovali je ze skály dolů do jezírka na dně lomu. To se rovnalo jisté smrti.

Přibližně kolem jedné hodiny po poledni jsem došel ke svému autu a vyvětral to až neskutečné horko uvnitř. Pak jsem odjel z tohoto smutného místa a vydal se na další cestu. Tentokrát do Břeclavi. Po odjezdu z Mauthausenu mne za jednou vískou (jméno si už, bohužel, nepamatuji) zastavila policejní hlídka a velice slušně mi jeden její příslušník vysvětloval, že jsem překročil nejvyšší dovolenou rychlost v tomto úseku. Byla tam omezená rychlost na 70 km/h, ale mylně jsem se domníval, že toto omezení končí křižovatkou nebo koncem obce, jako v České republice. Policista mi vysvětlil, že v Rakousku toto neplatí a omezení končí až dopravní značkou. Omluvil jsem se tedy za svoji neznalost. Nakonec byl celý přestupek vyřešen domluvou. Docela jsem si oddechl, neboť jistě nemalá částka v eurech mohla dál v klidu odpočívat v mé peněžence.

Další cesta po Rakouských silnicích už byla poměrně nudná. Jen jsem se občas divil, že mne navigace nevede rovnou po nějaké polní cestě. I když tu občas silnička silně připomínala. Byla sice asfaltovaná, ale hrozně úzká. S bídou pro osobní auto. Nakonec jsem se ve zdraví dostal na nějakou silnici 1. třídy a uháněl dál. Dnes již vím, že při svých příštích cestách do Rakouska raději investuji do desetidenní dálniční známky za 8 EUR. Kolem 16. hodiny mi došlo, že mám také hlad. Zastavil jsem tedy ve vesničce Rottenbach a v penzionu „Zur Linde“ poobědval výbornou Gulášovou polévku se dvěma „rohlíky“ a třetinkou coly. To všechno za pět a půl eura. Pak už jsem se nikde nezdržoval a frčel směrem k českým hranicím. Na bývalém hraničním přechodu Valtice jsem si všiml, že v objektu je Muzeum železné opony, ale čas byl neúprosný. Hodinky ukazovaly 18 hodin a 45 minut. Pokračoval jsem tedy do Břeclavi, kde jsem v hotelu Terezka měl rezervovaný pokoj. Ubytoval jsem se krátce po 19. hodině a pro dnešní zbytek dne, i den následující, zaparkoval svého benzínového oře.

 

Ve středu, 8.8.2012, mě budík probudil v půl sedmé. To už bylo o poznání příjemnější než předešlý den. J Po jednoduché snídani v hotelu jsem se odebral pěšky na břeclavské nádraží. Měl jsem v úmyslu navštívit rakouskou metropoli Vídeň a pro tento účel měl v kapse i předem zakoupenou jízdenku Wien Spezial včetně celodenní jízdenky na vídeňskou MHD.

Přibližně v 8:00 se přiřítil vlak EC71 Gustav Mahler a já se usadil v jednom z kupé 2. třídy. Dvě minuty po osmé hodině ranní se dal vlak do pohybu. Odjel „na čas“. Ani netuším, jak je to možné, ale najednou jsme projížděli kolem rekonstruovaného nádraží Wien Südbahnhof a o chvilku později vlak zastavil ve stanici Wien Meidling. Tam jsem vystoupil. Hodinky ukazovaly 9 hodin a 22 minut. Následoval odchod před nádražní budovu, pohled do mapy a úvaha, kam teď. 

Po rychlém zorientování se jsem odešel na 1. nástupiště a na jeho západním konci sešel po schodech do stanice metra linky U6. Když přijel vlak metra, tak mi údivem spadla brada. Očekával jsem trošku modernější vozidlo než to UFO, které se přihnalo do stanice. J No co, třeba to na jiných linkách bude lepší. Ale nebylo. Podle mého názoru jezdí na všech linkách vídeňského metra stejné (nebo aspoň podobné) typy vozidel.  Hlavně, že jezdí a člověk se poměrně rychle dostane z místa A do místa B. Přejel jsem tedy do stanice Längenfeldgasse, která je přestupní stanicí na linku U4 a tou až do Schönbrunnu. Bylo mým úmyslem navštívit tamní zámek. Po průchodu vstupní branou jsem byl nucen změnit názor. Na nádvoří bylo tolik návštěvníků, že jsem od prohlídky upustil a spokojil se s pár fotkami a videem. Místo toho jsem pěšky přešel do ulice Hadikgasse a počkal tam na tramvaj linky 58, která mne dovezla kolem Technického muzea ulicí Mariahilferstrasse až k nádraží Wien Westbahnhof. Tam jsem vystoupil a prošel nádražní halou k nástupištím. V průběhu asi dvou hodin se mi povedlo pořídil několik videozáznamů odjezdů vlaků a došlo i na „rozhovor“ s rakouským šotoušem, který tam byl za stejným účelem. Jelikož já umím hodně špatně německy a on ani slovo česky, tak jsme u toho oba docela slušně pobavili. 

Kolem jedné hodiny po poledni jsem metrem linky U3 dojel do stanice Volkstheater a přestoupil na linku U2. Ta mne dovezla do stanice Rathaus. Prošel jsem kolem vídeňské radnice a pořídil několik málo fotek. Stejně tak i u nedaleké budovy rakouského Parlamentu. V této části Vídně se nachází docela dost památek. Pěšky jsem se dostal zahradou Volksgarten a ulicí Burg ring až k zámku Hofburg. neue-hofburg.jpg I tam skončila má návštěva jen několika fotkami z venku. Už z minulých návštěv rakouské metropole jsem věděl, že od Hofburgu je to docela blízko k Vídeňské státní opeře. No a za budovou opery je ulice Philharmonikerstrasse, v níž se nachází známý Hotel Sacher. A to byla výzva, které se nedalo odolat. Navštívil jsem tedy kavárnu tohoto hotelu a pochutnal si na Vídeňské kávě a originálním Sacher dortíku.      Letos se tento zážitek dal pořídit za 9,50 EUR, což se může zdát hodně, ale stojí to za to. Nedaleko opery je i galerie Albertina a o několik minut chůze dál i sacheruv-dort-a-kava-v-cafe-sacher.jpgStephansdom. Následoval návrat k Hofburgu a odjezd tramvají do ulice Prinz-Eugen Strasse. V této ulici se nachází zámek Belveder.  I tento jsem navštívil pouze z venku, poněvadž mne začínal tlačit čas, a prošel zámeckou zahradou až k bývalému nádraží Wien Südbahnhof.

Tam při mých minulých návštěvách Vídně bývala zastávka schnellbahn – rychlodráhy, jíž jsem chtěl dojet až k nádraží Wien Meidling. Tenhle úmysl ale nevyšel, protože „Jižní nádraží“ se rekonstruuje a zastávka byla na staveništi. A tudíž cestujícím nepřístupná. Odjel jsem tedy tramvají linky 18 do stanice Matzleinsdorfer Platz a tam vystoupil a přemýšlel co dál. Je to podzemní stanice a rozhled žádný. J Opodál stojící obyvatelka Vídně mi řekla, že toto není zastávka schnellbahn, ale lokalbahn, a že do Meidlingu se dostanu linkou 62. Vlak této linky přijel během několika málo minut a já nastoupil. Z nějakého, mě neznámého, důvodu jsem vystoupil o stanici dřív a přímo proti mně byla nádražní budova Wien Meidling. Tím ale mé vídeňské dobrodružství nekončilo. Nádražní hodiny ukazovaly 18 hodin. Do času mého odjezdu z Vídně tedy zbývalo asi 33 minut a na tabuli odjezdů „svítilo“ 6. nástupiště. Rozhodl jsem se pořídit ještě pár fotek a přešel ulici. Po mém návratu byla na tabuli odjezdů info, že vlak EC76 Antonín Dvořák pojede ze 7. nástupiště. Než jsem se otočil dokola, probliklo i osmé a nakonec se zobrazilo opět 6. nástupiště. Odešel jsem tedy na šesté. Tam stál úplně jiný vlak do stanice Deutschkreuz. Nu což, do odjezdu zbývalo ještě asi 10 minut. Nakonec zazněla z nádražního rozhlasu informace, že vlak EC76 bude mít cca 15 minut zpoždění a odjede od šestého nástupiště. Čert ví, jak k tomu došlo, ale krátce před sedmou hodinou večerní jsem skutečně odjel z Vídně zpátky do Břeclavi. Strojvedoucí patrně využil výkonových možností lokomotivy řady 1216 „Taurus“ a vlak dojel do Břeclavi s asi jen 9 minutovým zpožděním. A to se nechá přežít. J Od břeclavského nádraží je to k hotelu Terezka jen asi 8 minut rychlé chůze. A ta rychlá chůze je pekelně třeba, poněvadž v parku, kolem něhož je nutné projít, musí být tma i v pravé poledne. 

Ve čtvrtek, 9.8.2012, mě budík probudil až v 9:00 hod. Nebylo třeba nikam pospíchat. Vracel jsem se totiž domů. Po jednoduché snídani jsem sbalil „svých pět švestek“, vrátil klíč od pokoje a odjel do Valtic. Kousek za městem je hraniční přechod do Rakouska a v něm Muzeum železné opony.zelezna-opona.jpg To jsem chtěl také navštívit. Zaparkovat přímo před muzeem nebyl problém. Cedule na baráku informovala o tom, že pro návštěvníky muzea je parkování zdarma, jinak že stojí hodina parkování 50 Kč. Po zaplacení sedmdesátikorunového vstupného jsem vešel dovnitř. Pracovník muzea mne při vstupu ujistil, že v celém objektu je možno fotit a točit video dle libosti. Této možnosti jsem využil a pořídil pár fotek i videí.

Když jsem vyšel ven, bylo skoro poledne. Slunce pálilo a mně se do auta ani moc nechtělo. Čekalo mě necelých 400 km domů. Cestou zpátky jsem se vrátil do Břeclavi a po průjezdu městem najel na dálnici D2. Ať si říká kdo chce co chce, podle mne je to stejný „tankodrom“ jako D1. A považuji za neskutečnou drzost příslušných úředníků MD, že obě tyto komunikace dálkové dopravy jsou zpoplatněné!!! Za použití těchto dálnic by měli řidiči ještě dostat zaplaceno a ne si kupovat předražené dálniční známky. K dovršení mé smůly jsem musel na blízké čerpací stanici Shell natankovat aspoň pár litrů, abych vyšel s benzínem až do Plzně. Při pohledu na ceník se o mne pokoušel infarkt. Cenu 39,30 Kč za litr naturalu považuju vzhledem k výši spotřební daně za další výsměch vládnoucí sebranky normálním lidem. Ale aspoň za 500 Kč jsem natankovat musel. Pak už jen celkem nudná jízda po dálnici D2 a D1 až k motorestu „Devět křížů“. Tam jsem hodlal poobědvat. Po objednání nealkoholického piva a hovězího guláše „se šesti“ jsem se pustil do jídla. Z ničeho nic, zastavil venku před motorestem polský autobus a z něho se vyřítilo množství holohlavých „fanoušků“ polského fotbalového klubu Chorzów. V závěsu za nimi přijelo několik českých policejních aut s těžkooděnci. Obě skupiny prošli motorestem a zase vyšli ven na parkoviště. Po zaplacení jsem došel ke svému Citroënu a vydal se na další cestu. Kdo jel někdy po D1, ví, že jet v pravém pruhu nemá valný význam. Jednak kvůli kamionům a jednak kvůli množství výtluk a vyjetým kolejím. Cesta do Prahy se tak nějak přežít nechala, no. K jízdě okolo Prahy jsem využil „nového“ dálničního obchvatu a po asi 20 km jízdy po něm najel na plzeňskou dálnici D5. Ta už sice také pamatuje lepší časy, ale v porovnání s betonovou „dé jedničkou“ je o poznání lepší. Před Plzní jsem se rozhodl zastavit na čerpací stanici Shell na kafe. I tady čekalo několik policejních aut, včetně psovodů, na polské „fanoušky“ z Chorzówa. Teprve od policistů jsem se dověděl, co jsou tyto polské individua vlastně zač a že jedou do Plzně na fotbal. Moje další cesta do Plzně už ubíhala celkem v pohodě. Na „Shellce“ na Karlovarské třídě jsem doplnil nádrž až po hrdlo. Cena benzínu zde byla přijatelnější než na dálnici. Litr naturalu 95 vyšel na 35,50 Kč. Pak už jsem v klidu a pohodě dojel domů do Kralovic. Hodiny ukazovaly 17 hodin a 15 minut. Tak skončila moje výprava do Rakouska. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2022 >>