Jdi na obsah Jdi na menu
 


Budapešť 2014

25. 8. 2014

 

Bylo úterý, 5. srpna roku 2014, když mi protivný budík přetrhl sen. No, ono už to při mých výpravách tak bývá. Navíc jsem se chystal navštívit maďarské hlavní město – Budapešť.

Hodiny ukazovaly právě 2 hodiny a 50 minut k tomu, když jsem se vyhrabal z pelíšku, uvařil si kávu, která by zabila vola a připravil si snídani. Po takových těch ranních obvyklostech, jako je zmíněná snídaně, hygiena a tak, mne nohy odnesly na zastávku ČSAD, odkud mi ve 4:10 jel autobus do Plzně. Překvapivě jel i docela „na čas“. Přibližně hodinovou cestu autobusem jsem si „krátil“ hovorem s okolo sedícími cestujícími.

Několik minut po páté hodině ranní jsem vystoupil na plzeňském Centrálním autobusovém nádraží a rozhlédl se kolem. Ten obraz znám moc dobře. Je pořád stejný. Hafo lidí, kteří někam pospíchají, něco nechápou nebo netuší, odkud pokračuje jejich další cesta. Já odešel pěšky k domu své přítelkyně Ivany. Ta už mne čekala venku. Ano, na cestě do Budapešti mne tentokrát doprovázela moje drahá polovička. Odešli jsme na zastávku trolejbusu a svezli se do zastávky Pařížská, která je nedaleko železniční stanice Plzeň hl.n. Do odjezdu rychlíku do Prahy, na nějž jsme měli zakoupenou jízdenku s místenkami, zbývalo asi půl hodiny. Když vlak konečně přijel, usadili jsme se na rezervovaných místech a zahájili protestní spánek proti čemukoliv :-) Ani jserm nepostřehl, že se vlak v 6:08 rozjel a po několika zastávkách dorazil před osmou hodinou ranní do Prahy hl.n. Tam jsme s Ivanou vystoupili a odešli do jednoho z obchodů koupit něco malého k druhé snídani. Času bylo dost. Naše cesta pokračovala až v 9:39 mezinárodním vlakem EC277 Slovan.

Když EC277 Slovan konečně přijel, bylo na nástupišti hodně rušno. Už v té chvíli mi došlo, že koupit místenku byl úžasný nápad. Těch 2x 168 Kč není zas tolik. Jednou z věcí, po které ani jeden z nás netoužil, bylo stát z Prahy až do Budapešti v uličce některého z vagónů. Nakonec jsme rezervovaná místa našli. I letos byla obsazena. Stačilo však říct jen „rezervé“, ukázat na ona místa u okna a okupanti našich sedadel se zvedli a odešli pryč.

Kolem třičtvrtě na deset zahučely chladicí větráky lokomotivy a vlak se i s námi dal do pohybu. Odjížděli jsme vstříc novým zážitkům, poněvadž ani jeden z nás v Maďarsku ještě nebyl. Ostatně ani s maďarštinou to není nějak slavné. Česky řečeno: umím maďarsky jen pozdravit a vysvětlit, že mi maďarština nic neříká. Bohužel, je to tak. Cestu na hranice jsme si zpříjemnili návštěvou restauračního vagónu a spořádáním oběda a vypitím kávy. Tuto kratochvíli nám zpříjemnil i průvodčí zatouživší vidět naše jízdenky. Žádný problém. Po obědě jsme se vrátili na naše místa a zůstali tam až do cíle cesty. Během cesty nám navštívil ještě slovenský a nakonec i maďarský průvodčí. Posledně jmenovaný byl pravděpodobně v zácviku, poněvadž měl na rukávu uniformy červenou pásku s nesrozumitelným nápisem a doprovázel ho ještě kolega bez označení na rukávu. I on označil naše jízdenky svým klikyhákem a poděkoval. Jo, ještě jednomu slůvku rozumím : köszönöm – děkuji.. Cesta ze slovensko – maďarské hranice do Budapešti vede přes stanice Szob a Visegrad – Nagymáros a většinou po levém břehu Dunaje.

Přibližně s dvacetiminutovým zpožděním jsme kolem 17. hodiny vystoupili na nádraží Keleti pályaudvar. Následoval rychlý pohled do mapy města, zorientování se a asi 2,5 km dlouhý pochod po poměrně rušné ulici k hotelu. Měli jsme s Ivanou zarezervovaný dvoulůžkový pokoj v hotelu „City Hotel Mátyas“ na břehu Dunaje. A ještě k tomu s výhledem na řeku a „budínský hrad“. Po příchodu na recepci následoval oboustranný pozdrav v maďarštině (jó napot, kívánok) a dotaz, zda pan recepční hovoří německy. Odpověď byla negativní a dokonce připojil i omluvu za tuto skutečnost. Mluvil však anglicky. To byla sice jen poloviční výhra, ale aspoň něco. Svojí hodně mizernou angličtinou jsem s tím dotyčným dohodl vše potřebné. Dověděl jsem se, že máme pokoj číslo 502, výtah je hned na chodbě vpravo, dostal jsem poukázky na snídaně a prostřednictvím platební karty i uhradil celý pobyt. A tím bylo pro následující dvě noci jisté, že máme kde spát a nebude to na ulici. Těšil jsem se do sprchy a Ivana na tom byla stejně. Přibližně 7 hodinová cesta vlakem z Prahy do Budapešti by ještě nebyla sama o sobě zlá, ale po přejetí česko – slovenské hranice byl již vlak velmi mizerně (pokud vůbec) klimatizován. A že vagóny vlaků EC nemají klasické stahovací okna snad nemusím zmiňovat. Proto ta touha po sprše.

Kolem 19. hodiny jsme s Ivanou vyrazili na první obchůzku městem. Spíš to bylo hledání nějaké šikovné restaurace, kde bychom mohli zahnat hlad, který se nekompromisně hlásil o slovo. Skoro na každém rohu ulice, jíž jsme šli od nádraží k hotelu, byla nějaká kavárna nebo fast food s kebabem. Chtěl jsem však pořádné jídlo a pokud možno něco místního, nějakou specialitu. Asi po kilometru chůze jsme objevili docela sympatickou restauračku s předzahrádkou. Ivana zasedla pod slunečník a já se přidal. Během chvilky se objevil číšník s jídelním lístkem a cosi maďarsky mumlal. Že jsme mu nerozuměli, kromě pozdravu, ani slovo, je snad pochopitelné. Na můj dotaz, zda mluví německy, zavrtěl hlavou a přešel do angličtiny. „Rukama nohama“ jsem mu vysvětlil, že máme hlad jako vlci. Podal nám jídelní lístky a objednali jsme si k pití pivo. Ivana si vybrala českého Primátora z náchodského pivovaru. Já risknul maďarského Drehera clasic. Ani jedno nebylo vůbec špatné. Jídelní lístek byl v maďarštině a angličtině. Volba padla na Vídeňský řízek s hranolkama a tatarkou. Nebyla to sice žádná místní specialita, ale čert to vem. Hlad je svině. Když číšník přinesl objednané řízky, nevěřil jsem vlastním očím. Byly vážně jako sloní ucho.  Zpětně mi došlo, že v jídelním lístku byla uvedena váha 200 gramů. Ani velikost řízků nám nezabránila v jejich rychlém pozření. Zalili jsme je každý dalšíma dvěma pivy a požádali o účet. Číšník jej přinesl v kartonových deskách, položil na stůl a odešel. Otevřel jsem desky a pohlédl na účet. Byl vystaven na částku necelých 8500 forintů. Vložil jsem do desek 9 tisíciforintových bankovek. Při odchodu z restaurace jsme účet i s bankovkami odevzdali obsluze, poděkovali a cestou k hotelu se ještě zastavili v místním Tescu. Obchod se sice jmenoval Tesco, ale byla to průměrně velká samoobsluha s potravinami, no. Pak jsme pomalou chůzí odešli do hotelu, vyjeli maličkým výtahem do pátého patra a magnetickou kartou odemkli dveře našeho pokoje. Byla už tma. V televizi běžely nějaké maďarské programy, takže nic pro nás. Kolem půlnoci jsme usnuli.

Druhý den v 8 hodin ráno nás probudil budík mého mobilu. Byl čas vstávat, poněvadž jsme nechtěli strávit celý pobyt v hotelovém pokoji. Ani jeden z nás v Budapešti ještě nebyl a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani nikde jinde v Maďarsku. Po rychlé ranní sprše jsme se odebrali výtahem do přízemí a tam do místnosti, kde se podávají snídaně. Tato se nachází v jinak poměrně drahé hotelové restauraci Mátyas Pince – Matyášův sklep. Číšník se anglicky zeptal na číslo pokoje a požádal o poukázky na snídani. Po obdržení poukázek a čísla pokoje nám popřál dobrou chuť a umožnil nám vstup. Snídaně v tomto hotelu jsou formou „švédských stolů“. Nějaké salámy, sýr, máslo, džem, zelenina, nakrájený meloun, teplé párky, míchaná vajíčka, jogurty, rohlíky a chléb. Z nápojů pak čaj, káva, džusy a minerání vody. A to celé je korunováno nádherným interiérem restaurace.

Po snídani jsme s Ivanou vyrazili do města. Při krátké zastávce v hotelové recepci jsem se z paní recepční pokoušel vydolovat info, kde se dají koupit celodenní jízdenky na budapešťskou MHD. Rozuměl jsem jen: Tobaco shop. To je dostatečná informace. :-) Naše prohlídka města začala v blízké ulici Váci útca, což je známá nákupní ulice. Než jsme se nadáli, tak nás „náhončí“ uvedl do obchodu se suvenýry. Nu což, stejně jsme měli v úmyslu si koupit něco na památku. V podzemním obchodě se nás ujal prodavač, vzal ze stojanu nákupní košík a začal nabízet nejrůznější suvenýry. Vybrané zboží ukládal do košíku a doprovázel nás po celou dobu pobytu v obchodě. Po mém ujištění, že už máme vše, nás doprovodil k pokladně a košík předal slečně pokladní. Ta všechno „nabušila“ do pokladny a požádala mne o 21800 forintů, tj. něco málo přes 2000 Kč.

Po východu na povrch zemský objevila Ivana konečně trafiku. Celodenní jízdenky na MHD tam sice neměli, ale trafikantka nabídla jednotlivé za 350 Ft/ks. To jsem odmítl a trval na celodenních. Následovala informace (anglicky), že celodenní jízdenky se prodávají v automatech v Metru a že tyto automaty přijímají i bankovky. Nedaleko se nacházela jedna z konečných stanic Metra linky M1. Linka M1 se v Budapešti nazývá Földalati Po vstupu do podzemí stanice „Vörösmarty tér“ byl hned vpravo hledaný automat. Pokyny na displeji byly sice výhradně v maďarštině, ale doplňovaly je i grafické symboly, takže nákup nebyl nijak extra složitý. Po navolení typu jízdenky se zobrazila výzva k zaplacení a dotaz na způsob platby. K dispozici jsou dva. V hotovosti nebo bankovní kartou. Zvolil jsem hotovost a do příslušné štěrbiny postupně zasunul příslušné bankovky. V automatu to zarachtalo jako ve starých hodinách a do výdejního okénka vypadla jízdenka a vrácené mince. To celé jsem opakoval ještě jednou při nákupu jízdenky pro Ivanu.

Pak už nám nic nebránilo v cestě Metrem. Budapešťská linka M1 je zvláštní tím, že se jedná o druhé nejstarší Metro (po londýnském) v Evropě. Interiér stanic vypadá jako před více než 100 lety, kdy byla linka M1 uvedena do provozu. Po příjezdu vlaku Metra jsme nastoupili, usadili se na poměrně pohodlných sedadlech a odjeli do stanice „Hösök tere“. U východu ze stanice na povrch zemský stáli dva revizoři a toužili vidět platnou jízdenku. Jejich, prý obvyklá, žádost: „Jégyeket, bérleket, kérem!“ - Jízdenky, tramvajenky, prosím! mi také utkvěla v paměti. Kontrolovali každého, bez výjimky. Později, po návratu do ČR, jsem se dověděl, že revizoři jsou v Budapešti poměrně častí. Po východu ze stanice jsme stáli na náměstí Hrdinů. Jsou zde bronzové sochy nejvýznamnějších maďarských osobností.

Naše další cesta vedla pešky po ulici Andrássy útca až ke stanici metra „Bajza utca“. Tam jsme zakrtkovali pod zem a opět tam narazili na revizory. Sakra, takhle často je nepotkávám ani v plzeňské MHD.  Odjel jsem s Ivanou zpět do stanice „Vörösmarty tér“. Různými a jinými uličkami nás nohy zanesli zpět k hotelu, poněvadž suvenýry v mém batohu přeci jen něco vážily. Zanechali jsme je tedy v hotelovém pokoji a po lehkém obědě (z včerejšího nákupu v Tescu) opět vyrazili do ulic budapešťských. Tentokrát pěšky na náměstí „Ferenciek tere“. Tam je stejnojmenná stanice Metra linky M3. To nás odvezlo do následující stanice „Deák Ferenc tér“, kde jsme přestoupili na linku M2. V chodbách při přestupu stáli opět revizoři. Opět kontrola jízdenek. Linkou M2 jsme dojeli až do stanice „Kossuth Lajos tér“. Venku se nám naskytl pohled na nádhernou budovu Parlamentu. Vchod do budovy (ze strany náměstí) hlídá stráž, stejně jako stožár s maďarskou vlajkou před ním. Na náměstí na několika místech tryská z dlažby vodní mlha, jako osvěžovač. To považuji za velmi příjemnou záležitost. Obešel jsem s Ivanou budovu Parlamentu a po levém břehu Dunaje došel na náměstí „Széchenyi István tér“. Tam odtud jezdí autobus č. 16 přes „Lánchíd“ - Řetězový most až skoro k Matyášovu chrámu (Mátyás templom) a Rybářské baště (Halászbástya). Vstup na hradby Rybářské bašty je zpoplatněn. Tuším, že vybírají 1100 forintů. Není ale nutné procházet se po hradbách, aby se naskytl pohled na budovu Parlamentu na protějším břehu Dunaje nebo na Margaretin ostrov (vlevo) a Řetězový most, Erzsébet híd – Alžbětin most a Szabadság híd – Most Svobody (vpravo). Stačí jen projít restaurací uvnitř Rybářské bašty a pohled je úplně stejný. Tam jsem ale šel sám, Ivana rezignovala a počkala na mne na lavičce venku.

Cestou zpátky k zastávce autobusu č. 16 jsme se zastavili u kiosku s občerstvením a doufali, že konečně ochutnáme pravý maďarský guláš. Bohužel, v nabídce byla jen Gulášová polévka. Ivana ještě chtěla projít tržnici nedaleko zastávky. No, proč ne?. Nakonec si tam koupila sušené papriky navlečené na šňůrce. Pak už jsme opravdu došli na zastávku, protože nad protějším břehem Dunaje zčernala obloha a zvedající se vítr dával tušit, že asi zmokneme. A také že jo. Sotva přijel autobus, my nastoupili a ten šílený samohyb značky Ikarus se dal do pohybu, začaly padat první kapky. Dole, u Řetězového mostu, už docela regulérně pršelo. Jeli jsme až na konečnou, do zastávky „Deák Ferenc tér“. Cestou se déšť plynule změnil v liják jako … samice od býka , tak jsem před výstupem z autobusu otevřel deštník, ale velký význam to nemělo. Po chodníku i po silnici se valily potoky vody. Hlavy jsme sice měli suché, ale to bylo tak všechno. Asi 50 metrů od zastávky byly jakési stánky a v patře na ochozu taktéž. Schovali jsme se tedy i s dalšími lidmi pod ten ochoz. Tam byli nějací hudebníci a zpříjemňovali nám čekání, až déšť ustane nebo aspoň zeslábne. Po přibližně 20 minutách déšť opravdu zeslábnul, tak jsmes Ivanou odešli do stanice Metra linky M3. Tam byli také schováni lidé před deštěm. Odjeli jsme do „Ferenciek tere“ a odtud došli pěšky až do hotelu. Mokří jako myši, ale došli.

Na pokoji jsem si uvědomil, že mám hlad a Ivana na tom byla dost podobně. Bylo kolem půl sedmé večerní. Převlékli jsme se tedy do suchého oblečení. Pohled z okna říkal, že už neprší, tak jsme šli do stejné restaurace, jako předešlý večer. Stejné jídlo, stejné pivo a stejný účet. Už za soumraku jsme se pomalu ploužili zpátky k hotelu a cestou se zastavili v InterSparu, abychom si koupili aspoň nějaké maďarské víno, když už jsme neochutnali guláš. Jen co noha nohu mine jsme, se zastávkou v Tescu, kráčeli k hotelu na břehu Dunaje a cestou ještě pořídili pár nočních fotek. I pohled z okna pokoje na „budínský hrad“ a Rybářskou baštu je v noci moc hezký. Ještě nám zbývalo to, co na svých cestách opravdu nesnáším. Sbalit si věci, aby nás ráno zbytečně netlačil čas. Pak ještě sprcha a šup do pelíšku.

Ráno jsme vstávali kolem půl deváté. Rychlá sprcha a odchod na snídani. Tam byl stejný číšník, stejný dotaz na číslo pokoje a předání poukázek na snídani. Všechno v klidu a v pohodě. Po snídani se Ivana dala do řeči s tím číšníkem a nakonec z něj vypadlo, že trochu rozumí slovensky. Byl to sice rodilý maďar, ale jeho rodiče prý pocházeli od Banské Bystrice. Chvilku jsme se bavili a pak odešli zpět do pokoje. Tam zbývalo ještě zabalit pár posledních věcí.

Po půl jedenácté jsme se všema zavazadlama sjeli výtahem do přízemí, vrátili na recepci magnetické karty od zámku dveří pokoje a odešli na náměstí „Ferenciek tere“. Tam odtud nám totiž jel autobus č. 5 až k nádraží „Keleti pályaudvar“. Přibližně v 11 hodin jsme byli na nádraží. Vlak EC276 Slovan už stál u 6. nástupiště, tak jsem ještě za poslední drobné, asi 750 Ft, koupil dvě piva v plechovce a usadili jsme se na rezervovaná místa.

Původní úmysl byl, že si oběd dáme ve vlaku. Samozřejmě za předpokladu, že bude zařazen jídelní vagón. Ve vlaku kategorie EC bývá zařazen standardně. V našem vlaku ale z nějakého záhadného důvodu zařazen nebyl. To však nikde uvedeno nebylo, a tak jsme to zjistili až po odjezdu z Budapešti, když se ke slovu zase hlásil hlad. S maďarským průvodčím se o tom nemělo smysl bavit, poněvadž rozuměl jen maďarsky. Snědli jsme s Ivanou tedy záložní tabulku Studentské pečetě a tak na chvíli hlad zahnali. Po výměně vlakové čety ve stanici Nové Zámky přišel slovenský průvodčí. Na můj dotaz, zda je ve vlaku zařazen jídelní vůz a pokud ne, tak proč, jen suše utrousil : „Nie“. Pak odešel pryč a už jsme ho neviděli. Po další výměně vlakové čety v Břeclavi přišla česká průvodčí. Na stejný dotaz mi slušně odpověděla, že jídelňák opravdu zařazen není a že to zjistila teprve před chvílí. Prý byl z důvodu poruchy odstaven v Budapešti. Nad rámec svých poviností však zajistila alespoň základní občerstvení formou pojízdného minibaru, který se za chvilku ukázal. Koupili jsme si tedy sendviče a kávu, což na asi čtyřhodinovou cestu do Prahy stačilo. Další cesta už byla v pohodě. Ve stanici Praha hl.n. jsme vystoupili kolem půl sedmé večerní a vlak do Plzně nám jel až v 19 hodin a 15 minut.

V Plzni hl.n. jsme vystoupili krátce před 21. hodinou. To byl konec výpravy do maďarského hlavního města – Budapešti. Doprovodil jsem Ivanu. Kolem půl desáté večerní pro mne přijelo auto, které mne odvezlo domů.

 

Cestování zdar !!!

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< listopad / 2021 >>