Berlín
Bylo pondělní ráno, 12. srpna roku 2013, když mi deset minut před třetí hodinou zazvonil budík. Výjimečně jsem nenadával, jak mám obvykle v tuto dobu ve zvyku, ale připravil si snídani a uvařil silnou kávu. Kdo ví, kdy si zase pochutnám na pořádném „Turkovi“. Chystal jsem se totiž na svoji první návštěvu německého hlavního města – Berlína.
Po takových těch ranních obvyklostech, jako je přátelství s kartáčkem na zuby, jsem popadl své pojízdné zavazadlo a pohodovou chůzí odešel na nádraží v Kralovicích. Asi ve 4 hodiny a 15 minut se od Rakovníka přiřítil motorový vůz 810.313 a já mohl na jednom z jeho sedadel zaujmout pozici spícího cestujícího. Ve 4 hodiny a 20 minut se motoráček rozjel, aby 8 minut po páté hodině ranní zastavil v Rakovníku. Měl 3 minuty zpoždění, ale nic hrozného to nebylo. Rozvážně jsem se přesunul do rychlíku na 2. koleji a uvelebil se v jednom z jeho vagónů. Byl to obvyklý Bdtn. V pět hodin a patnáct minut zavrčel motor Catterpilar a lokomotiva 750.708 rozjela rychlík směrem k Praze. Pořád ještě trvala výluka mezi Hostivicemi a Prahou - Masarykovým nádražím. Konečnou stanicí rychlíku proto byla stanice Praha Smíchov – Na Knížecí.
Tam jsem v 6 hodin a 48 minut konečně vystoupil a protáhl své rozespalé a rozlámané tělo. Cesta tramvají č. 14 do Havlíčkovy ulice u nádraží Praha Mas.n. byla v pohodě. Dokonce se mi podařilo zabrat sedačku a ubránit ji před ostatními cestujícími až do výstupu. Tím okamžikem pohoda končila. Cestu Hybernskou, Opletalovou ulicí a „Sherwoodem“ asi popisovat nemusím. Společnost bezdomovců a jiných „existencí“ je všeobecně známa. Bohužel.
Konečně jsem byl ve stanici Praha hl.n. Do odjezdu mi zbývala asi hodina. Před půl devátou přijel ke třetímu nástupišti vlak EC176 „Johannes Brahms“. Vyhledal jsem vagón č. 258 a hodlal se usadit na předem rezervovaném místě č. 35. Konečně bylo kupé s příslušným sedadlem objeveno. Že bylo přesně na opačném konci vagónu než jsem nastoupil, považuji za úplně přirozenou věc. Moje sedadlo však bylo obsazeno cestujícím, který mluvil jen anglicky a něco jako čeština mu vůbec nic neříkalo. Z paměti jsem vylovil pár anglických slovíček a sesmolil provokativní otázku, zda má na místo rezervaci. Odvětil, že ne. Po mém ujištění, že já ji mám, se onen cestující přesunul na vedlejší sedadlo. Uložil jsem své zavazadlo do držáku nad hlavou a usadil se u okna.
V 8 hodin a 29 minut zahučely větráky lokomotivy 371.002 „Jožin“ a vlak se rozjel. Až do Děčína jsem držel „bobříka mlčení“, poněvadž angličtině rozumím „jak svářeč jaderné fyzice“. Po odjezdu z děčínského nádraží mne přemohla touha po kávě a něco k snědku by se také hodilo. Navštívil jsem tedy restaurační vagón a usadil se tam. Na českou otázku stewarda jsem odvětil, že si dám řízek s opečeným bramborem, kolu a kávu. Během cca 20 minut byly mé touhy a přání splněny. A to všechno za přibližně 300 Kč. Po mém návratu na rezervované místo jsem pokračoval v mlčení. Ono to, ostatně, ani jinak nešlo. V „mém kupé“ seděli ti dva angličané a ještě tři rusové. Po příjezdu do Drážďan všech pět vystoupilo.
Ve stanici Dresden Hbf. opustil „Jožin“ čelo vlaku a jeho místo zaujal německý Taurus. Po přibližně 20 minutách vlak pokračoval v cestě. Už jsem se nemohl dočkat, až vystoupím na nádraží Berlin Hbf. Stalo se tak, když moje hodinky ukazovaly 13 hodin a 18 minut. Přijeli jsme „na čas“. Tento fakt byl pro mne, vzhledem k četným „pomalým jízdám“ na trati, zcela neuvěřitelný. Ale bylo to tak.
Rozhlédl jsem se po nástupišti, sestoupil o patro níž a čuměl na obrovskou prosklenou nádražní halu. Nádraží Berlin Hbf. je čtyřpodlažní, z toho jedno podlaží je podzemní. Po dalších a dalších eskalátorech jsem se nakonec dostal až do 1. nadzemního podlaží. Nyní bylo třeba se rozhodnout, kterou stranou nádražní budovu opustit. Buď na Washingtonplatz – směrem k řece Sprévě (Spree) nebo na Europaplatz. Volba padla na Europaplatz a ukázala se správnou. Ulicí Invalidenstrasse jsem se po přibližně 600 metrech chůze a odbočce vpravo po ulici Alt-Moabit dostal až k hotelu Central Inn. Tam jsem měl zarezervovaný pokoj na 2 noci. Určitým překvapením pro mne bylo, že uvedený hotel se nachází ve 2. patře staršího činžovního domu, ale což, tyto domy mají také něco do sebe. Po cestě výtahem a příchodu na recepci jsem vyplnil ubytovací lístek. Pak došlo k zaplacení pobytu a předání poukazů na snídani v přilehlé restauraci Neumanns. Placení platební nebo kreditní kartou není problém a není účtována žádná přirážka za tento způsob platby. Celá komunikace probíhala pochopitelně v němčině, i když recepční mě ujistila, že mohu hovořit i anglicky.
To mě docela pobavilo. Německy nemluvím nijak extra dobře, ale s angličtinou je to skoro úplně v háji. Během tohoto rozhovoru mi neuniklo, že recepční mluví se zvláštním přízvukem a občas jí ujede ruské slovíčko. Přestože se rusky domluvím lépe než německy, zůstal jsem u němčiny. Přece jen jsem byl v Německu a ne v Rusku.
Po ubytování se na pokoji č. 14 jsem se opět pěšky vrátil na berlínské hlavní nádraží. S přehlédnutelným problémem se mi nakonec podařilo koupit v S Bahn centru dvě jednotlivé jízdenky a jednu celodenní síťovku na berlínskou MHD. Jednotlivá jízdenka je přestupní a platí 2 hodiny od označení (pouze však v 1 směru – pro návrat stejnou trasou je třeba použít jinou jízdenku. A to i v případě, že platnost původní ještě neskončila.). „Einzelfahrausweis“ pro zóny A a B stojí 2,60 EUR.
V15 hodin a 15 minut přijela na 12. kolej elektrická jednotka Siemens linky RE7. Označil jsem si v označovači na nástupišti svoji jízdenku a nastoupil. Tímto vlakem jsem započal svoji cestu k „Vile ve Wannsee“. Po příjezdu do stanice Berlin - Wannsee jsem vystoupil a odebral se rychlým krokem před nádražní budovu, kde je zastávka autobusů. Můj spoj linky 114 mi však ujel „těsně před nosem“, poněvadž ulice je rozdělena drátěným plotem, a tak bylo třeba přejít na asi 50 m vzdáleném přechodu. Žádná tragédie to však nebyla. Spoje linky 114 jezdí každých 10 – 20 minut. Přibližně po 21 minutách „můj“ autobus konečně přijel. Do autobusů berlínské MHD je nutno nastupovat vždy předními dveřmi a řidiči aspoň letmo ukázat svoji platnou jízdenku. Krátce před 16. hodinou jsem vystoupil v zastávce „Haus der Wannsee – Konferenz“. To byl můj cíl této cesty. Vila, v níž R. Hendrich a další nacističtí pohlaváři diskutovali 20.ledna 1942 o „konečném řešení židovské otázky“, je od této zastávky vzdálena jen asi 30 metrů. Vstup z ulice je však uzavřen branou. Je třeba stisknout zvonek a přítomný vrátný během chvilky otevře branku pro pěší a umožní vstup. Tento je bezplatný. Pořídil jsem několik fotek od brány a obešel vilu směrem k jezeru Wannsee. Fotka od jezera byla samozřejmostí. Oknem jsem nahlédl dovnitř vily a zjistil, že veškerá expozice sestává z informačních panelů a dobových fotek. Návštěvu jsem tedy zavrhl, přestože vstup je možný a výše vstupného je na uvážení návštěvníka. Odešel jsem na stejnou zastávku, na kterou jsem přijel a počkal na autobus 114, který mě dopravil zpět na nádraží Berlin – Wannsee. Během čekání na spoj do stanice Berlin Hbf. projel po 6. koleji rychlovlak ICE. V 17:23 přijel „můj“ vlak a dopravil mne zpět na berlínské hlavní nádraží. Cesta pěšky do hotelu mi trvala asi 10 minut. Už jsem se docela těšil do sprchy.
Bylo kolem půl sedmé hodiny večerní, když ke slovu přihlásil hlad. Vyrazil jsem tedy do města hledat nějakou restauraci. Ta cesta byla kratší než jsem myslel. Asi 50 m od hotelu je italská restaurace Don Giovanni. Představa pizzy na talíři mne nijak nelákala, ale na jídelním lístku u vchodu nabízeli i argentinské speciality a jiné pokrmy. Vešel jsem tedy. Než moje oči přivykly přítmí uvnitř, byl u mne snědý italský číšník a uvedl mne k volnému stolu. Objednal jsem si k pití místní pivo „Berliner Kindl“ a začetl se do jídelního lístku. Po chvíli se ukázal stejný číšník a zeptal se na moji objednávku. Objednal jsem si filet z klokana s opečeným bramborem a zeleninovým salátem (8,50 EUR). Během jídla a po něm jsem vypil ještě další dva „čtyřdecáky“ piva. Přestože jsem k zahraničním pivům dost nedůvěřivý, tak tohle vůbec nechutnalo špatně. A cena 3 EUR za 0,4 litru byla také spíš obvyklá. Po dvacáté hodině jsem požádal o účet a platbu kartou. Číšník mne tedy požádal o doprovod k platebnímu terminálu. Potvrdil jsem částku 17,50 EUR, zadal pin kód a tím to bylo vyřízené. Odešel jsem zpět do hotelu, zapnul televizi a díval se na nějakou kriminálku. Kolem 22. hodiny jsem televizi vypnul, osprchoval se a šel spát.
Sice jsem měl nařízeného budíka na 7. hodinu, ale z nějakého důvodu se probudil už kolem šesté. Po ulici Alt-Moabit začínala zase jezdit auta v množství větším než ojediněle. Byl jsem krásně vyspalý a z měkké a vyhřáté postýlky se mi vůbec nechtělo. Ale nedalo se nic dělat. Nepřijel jsem do Berlína, abych celý pobyt strávil v posteli na hotelu. Čekaly na mne berlínské památky. Takže zase sprcha a po 7:30 odchod do restaurace Neumanns na snídani. Přítomnému majiteli jsem předal poukaz na snídani, slušně pozdravil a on ukázal směrem zadním stolům, kde už byly nachystány hrnečky na kávu. Zároveň se, celkem zbytečně, zeptal, zda si dám kávu nebo čaj. Samozřejmě jsem požádal o kávu. J Snídaně byly podávány formou švédských stolů. Když jsem konečně ukojil svůj hlad, odešel jsem zpět do hotelového pokoje. Následoval rychlý pohled do mapy Berlína a stanovení přibližného postupu co a jak dál. Kam a čím nejdřív, kam a jakým prostředkem MHD potom a tak. Nezapomněl jsem strčit do kapsy i předem připravený seznam památek a objektů, které jsem chtěl navštívit. Samozřejmě také celodenní jízdenku na MHD (Tageskarte) v ceně 6,70 EUR a plán linek S Bahn a U Bahn.
Asi ve čtvrt na devět jsem odešel z hotelu na nedalekou zastávku autobusu číslo 245. Tím jsem chtěl odjet do stanice Berlin Hbf. Pohled doleva mne poněkud udivil. Nějakých 200-300 metrů od zastávky se nachází jedna z berlínských věznic. Zamřížované okna, vysoká zeď s ostatým drátem nahoře a strážní věž dávaly jasně najevo, že se nejedná o luxusní hotel pro bohaté návštěvníky Berlína. V 8:30 konečně přijel mnou očekávaný autobus 245. Nastoupil jsem, označil jízdenku v označovači uvnitř vozu a usadil se na sedadlo. Po několika málo minutách jízdy jsem vystoupil přímo před berlínským hlavním nádražím. Následoval vstup do nádražní budovy, pohled na tabuli odjezdů a odchod na příslušné nástupiště v 1. podzemním podlaží. Prakticky během chvilky přijel vlak U Bahn linky U55. Vlaky U Bahn v Berlíně mají úžasnou výhodu, že jezdí v krátkých intervalech. Linka U55 je snad nejkratší linkou podzemní dráhy, jakou jsem kdy viděl. Má jen tři stanice: Berlin Hbf., Bundestag a Brandenburger Tor. Odjel jsem až na konečnou a po východu z podzemí se ocitl na Pariser Platz. Přímo přede mnou byla Braniborská brána, nádherně nasvícená ranním sluníčkem a za mnou známá ulice „Pod Lipami“ (Unter den Linden). Na Pařížském náměstí se procházel maskot Berlína „Berliner Bär“. Nešlo to jinak, musel jsem ho vyfotit. Pak následovalo několik fotek Braniborské brány, přičemž mi neuniklo, že nedaleko brány postává „živá socha“ stříbrné barvy s německou vlajkou v ruce. I tu jsem vyfotil. Pak jsem se vrátil zpět do podzemí a odjel do stanice „Bundestag“.
Po výstupu na povrch zemský jsem měl po levé ruce krásnou budovu Reichstagu. Při pořizování fotek svítilo slunce přímo proti mně, což trochu komplikovalo vlastní focení. Na kráse historické budovy ale neubralo vůbec nic. Stejně jako u Braniborské brány, i u Reichstagu probíhaly jakési stavební úpravy. To se holt nedalo nic dělat. Poté jsem se zašel mrknout i na budovu „Bundeskanzleramt“ – Spolkové kancléřství. To je od Reichstagu vzdáleno jen nějakých 300 metrů. Další moje kroky vedly zpět do podzemí. Čekala mne cesta zpět na berlínské hlavní nádraží.
Z Berlin Hbf. jsem odjel vlakem S Bahn linky S5 do stanice Berlin Alexanderplatz. Po východu z nádražní budovy upoutala moji pozornost „Fernsehturm“. Původně jsem měl v úmyslu vystoupit do vyhlídkové části, nacházející se ve výšce 203 m nad zemí. Vstupné 12,5 EUR jsem považoval za přijatelné, ale nakonec z toho sešlo. U vstupu se tvořily fronty a čekat ve frontě 1-2- hodiny nebylo cílem mé výpravy do Berlína. Odešel jsem tedy pěšky k budově „Rotes Rathaus“ – Červené Radnice. Bohužel i před touto krásnou budovou z červených cihel probíhaly stavební úpravy. Obrátil jsem svoji pozornost k „Neptunbrunnen“ (Neptunovo kašně). Ta je opravdu nádherná. Nedaleko je i kostel Sv. Marie. Kolem něj jsem prošel až k další památce - Berlínskému Dómu (Berliner Dom). Při focení tohoto objektu jsem si vyslechl různé nadávky od cyklistů, jimž prý vadilo moje stání na cyklostezce. Podle mého názoru však cyklostezka vedla těsně kolem mne. Získal jsem tak další cennou zkušenost. A sice, že berlínští cyklisté jsou fakt bezohlední. K chodcům i k autům. Pohled do nedalekého parku napovídal, že i tam bude nejspíš něco zajímavého. Asi 100 m ode mne postávala skupina japonských turistů a zuřivě něco fotili. To by nebylo nic divného, poněvadž Japonci jsou docela pověstní tím, že fotí kdykoliv cokoliv. Moje zvědavost byla obrovská, a tak jsem se vydal k nim. Po příchodu na místo už jsem chápal, co je tak rozrušilo. 
Přímo přede mnou bylou sousoší K. Marxe a B. Engelse v nadživotní velikosti. Svojí hodně mizernou angličtinou jsem jednoho z asiatů požádal, aby mne vyfotil u tohoto sousoší. S úsměvem souhlasil. Překvapivě. Pak už moje kroky vedly přes park směrem ke kostelu Nikolai Viertel. Tento jsem původně chtěl obejít kolem dokola, ale nějak se mi podařilo v úzkých uličkách ztratit směr. S jistotou jsem věděl, že jsem v Berlíně, ale to bylo asi tak všechno. A ke vší smůle začal foukat docela silný vítr a pršet víc než bylo příjemné. Našel jsem úkryt pod slunečníkem jedné z restaurací. Rozložit mapu však v tom větru bylo nemožné. I kdyby se mi to snad podařilo, těžko bych z kmitající plachty papíru zjistil, kde se vlastně nacházím. Zkusil jsem tedy GPS navigaci v mém mobilu. No, nápad to byl asi dobrý, nicméně stav nabití akumulátoru horší než bídný. Ozvalo se několikeré zapípání a mobil byl mimo provoz. Chtě nechtě jsem musel oslovit okolo stojící lidi a pokusit se zjistit polohu tímto způsobem. Většina z nich byli také turisté a řešili stejný problém jako já. Taktéž byli v Berlíně a netušili kde. Až okolo jdoucí babička mi s úsměvem vysvětlila, kde jsem a jak se dostanu zpátky ke stanici Berlin Alexanderplatz. Cesta tam už byla v pohodě, poněvadž po chvilce přestalo i pršet. Povedlo se mi dojít i přímo k Rotes Rathaus a nafotit tuto zajímavou budovu bez stavařského hrazení. A odtud je to ke stanici cca 100 metrů.
Po příchodu na místo jsem si uvědomil, že se o slovo hlásí hlad. Navštívil jsem asijské bistro v přízemí a objednal si Curry Coco Duck (5,60 EUR). Bylo to kachní maso obalené v jakémsi těstíčku, rýže, dušená zelenina a celé to bylo podlité středně pálivou omáčkou s kokosovým mlékem. Klasický příbor jsem zavrhl a nahradil jej čínskými bambusovými hůlkami.
Po obědě jsem odjel vlakem U Bahn linky U2 do stanice Stadtmitte, tam přestoupil na linku U6 a pokračoval do stanice Kochstrasse. Na povrchu zemském mi zbývalo ujít asi 200 m a byl jsem u „Checkpoint Charlie“ – bývalého přechodu ze sovětského pásma do amerického. Před strážní budkou stáli dva černošští vojáci v dobových uniformách americké armády a střežili americkou vlajku. Pořízení fotek a videozáznamu snad zmiňovat nemusím. Následoval návrat do podzemí.
Linkou U6 jsem odjel do stanice Hallesches Tor a tam přestoupil na linkuU1. Tato je docela zvláštní tím, že i když se jedná o podzemní dráhu, je vedena na samostatném tělese nad zemí. Tímto vlakem U Bahn jsem dojel až do stanice Schlesisches Tor, tam vystoupil a vyšel před budovu. Po přibližně 400 metrech chůze jsem byl na pravém břehu Sprévy u nádherného mostu „Oberbaumbrücke“. Tento most, jehož střední část nacisté za 2. sv. války zničili (jako ochranu před postupující Rudou armádou), se objevil například i ve filmu „Lola běží o život“. Také sloužil (v dobách NDR) jako hraniční přechod mezi „Západním Berlínem“ a zbytkem města. Nedalo mi to a přešel jsem po něm na levý břeh Sprévy. Dají se odtud pořídit hezčí fotky. Taktéž se zde nachází East Side Gallery. Jedná se o malby na zbytcích Berlínské zdi.
Potom jsem pěšky došel do stanice U Bahn Warschauer Strasse, nastoupil do vlaku linky U1 a odjel do přestupní stanice Gleisdreieck. Tam jsem přestoupil na linku U2 a svezl se do stanice Zoologischer Garten. Toto nádraží není jen stanicí U Bahn, ale zastavují zde i vlaky S Bahn a DB. V časech NDR bylo toto nádraží první stanicí v „Západním Berlíně“ na trase tzv. Pařížského expresu. Po východu z nádražní budovy jsem prošel kolem spícího, špinavého a extrémně páchnoucího bezdomovce. I takový dokáže být Berlín. No, ještě štěstí, že ten bezdomovec spal. Jinak by se nejspíš fotit nenechal.
Z nádraží Zoologischer Garten jsem odjel vlakem U Bahn linky U9 do stanice Osloer Strasse, tam přestoupil na linkuU8 a tou pokračoval do Bernauer Strasse. Přímo u východu z podzemí je ukazatel doleva, který informuje, že „Gedenkstätte Berliner Mauer“ (Památník Berlínské zdi) je vzdálen 550 m. Vydal jsem se pěšky k tomuto památníku. V místech, kde již Berlínská zeď není, jsou do země zapíchány železné tyče a informují tak návštěvníky města o tom, kde v minulosti zeď byla. Vlastní torzo Berlínské zdi je nejlépe vidět z vyhlídkové věže Památníku na protější straně ulice. Tato věž je volně přístupná (bez vstupného) přímo z ulice. Osoby se sníženou pohyblivostí a osoby na vozíku se nahoru mohou dopravit výtahem. Pohled shora stojí za to a mohu jej doporučit.
Po opuštění věže jsem se, opět pěšky, vrátil do stanice U Bahn a odjel linkou U8 do Alexanderplatz a odtud vlakem S Bahn do stanice Bellevue. Měl jsem v úmyslu navštívit „Schloss Bellevue“. Nedaleko staniční budovy byl turistický rozcestník a na něm vzdálenost k zámku 1040 m. To není nijak závratná dálka, ale začínal mě tlačit čas. Vrátil jsem se do Berlin Hauptbahnhof, pěšky došel k věznici v ulici Alt-Moabit a počkal na autobus č. 187. J Ten přijel asi za 10 minut a já nastoupil. Na druhé zastávce jsem vystoupil a stál přímo před zámkem. No, přímo před zámkem je zavádějící výraz, ale dá se použít. Viděl jsem zámek Bellevue v celé jeho kráse, ale dělil nás plot a okolo něj procházející se policista. Schloss Bellevue je totiž sídlem německého prezidenta a jako takový je, bohužel, veřejnosti nepřístupný. Tak jsem se musel spokojit s fotkou.
V parku Tiergarten, přibližně 200 m od zámku Bellevue, je i další památka – „Siegessäule“ (Vítězný sloup). Ten stojí uprostřed rušného kruhového objezdu a přístup k němu je možný jen podzemním tunelem. Traduje se, že pozlacené dělové hlavně, použité při stavbě sloupu, pochází z válečné kořisti a původně patřily nepřátelům. Na vrcholu sloupu je taktéž pozlacená bronzová socha Viktorie. V době mé návštěvy byl celý sloup krásně nasvícen zapadajícím sluncem a pohled na něj byl úchvatný. Siegessäule byl postaven v letech 1864 – 1873 na přání Viléma I. Původně stál 50.66 m vysoký sloup na dnešním nám. Republiky nedaleko místa, kde byl v roce 1884 postaven Reichstag. Ale v letech 1938/1939 byl přesunut na své dnešní místo a jeho výška byla přidáním čtvrtého prstence zvýšena na 66,89 m. Za vstupné 2,50 EUR je možné vystoupit po 285 točitých schodech na vyhlídkovou plošinu v původní výšce 50,66 metru.
Kolem 19. hodiny večerní jsem se autobusem č. 187 dopravil zpět do zastávky Rathenower Strasse a pěšky odešel do asi 50 m vzdáleného hotelu, kde jsem byl ubytován. Následovala rychlá sprcha a odchod do restaurace Don Giovanni na večeři. Tentokrát to byl „Bistecca al Pepe“, což byl vlastně Rumpsteak přelitý smetanovou omáčkou se zeleným pepřem a k tomu opečené brambory. A k pití, jak jinak, čtyři sklínky Berliner Kindl. Kolem půl desáté večerní jsem požádal o účet, zaplatil a mezi řečí řekl oběma pohodovým číšníkům, že zítra už odjíždím zpátky do ČR a že tedy už na večeři nepřijdu. Během chvilky byl jeden z nich zpátky i s odlívkou jakési pálenky, v níž plavaly asi 3 kuličky zeleného pepře. No, vůbec nebyla špatná. J Slušně jsem poděkoval, popřál jim hodně štěstí a odešel zpět do hotelu. Čekala mne ta snad nejpitomější část každé výpravy. Musel jsem si sbalit věci, poněvadž ráno už moc času mít nebudu. Asi kolem půlnoci jsem usnul.
Ráno, v 6 hodin a 30 minut, mi zapípal budík v mobilu a dal tím jasně najevo, že je čas vstávat. Vůbec se mi z měkké postýlky nechtělo vylézt. Zapnul jsem televizi a čuměl na zprávy. Sice byly v němčině, ale něco jsem přeci jen „pobral“. Krátce po půl osmé jsem odešel do restaurace Neumanns na snídani. Majitel se zeptal, zda si dám kávu nebo čaj a já opět zvolil kávu. Pak jsem si na talířek nabral několik koleček salámu, pár plátků sýra a trochu Schwarzwaldské šunky. K tomu dvě bagetky, kousek másla a sklenku pomerančového džusu. Mezitím pan Neumann přinesl tu kávu a sdělil mi, že cukr je na stole, což bylo zřejmé, když jsem u toho stolu seděl. Po snídani jsem se vrátil do hotelu.
V 8 hodin jsem vzal své pojízdné zavazadlo, zastavil se v recepci, předal tam klíč od pokoje a klidnou chůzí odešel na nádraží Berlin Hbf. Tentokrát mi cesta trvala asi 15 minut, stejně nebyl důvod někam pospíchat. No, jestli něco na svých cestách opravdu nemám rád, tak je to cesta zpět. Ne snad proto, že bych se netěšil domů, ale proto, že něco nového končí. A to je fakt blbej pocit. Po příchodu do nádražní haly (v přízemí) jsem na tabuli odjezdů hledal odjezd „mého vlaku“ EC173 Vindobona. Musel jsem hledat podle času odjezdu a čísla vlaku, poněvadž mi při přípravě cesty nějak unikl název cílové stanice vlaku. A že to není Praha se dalo předpokládat. J Byl to rakouský Villach. Na tabuli odjezdů byla uvedena 12. kolej, ale něco mi říkalo, že nakonec odjedu z jiné koleje. Ta domněnka se ukázala správnou. Ještě v době mého příchodu do nejvyššího podlaží k nástupišti s 12. kolejí byla na infopanelu uvedena kolej č. 12, ale než jsem stačil pořídit pár posledních fotek z nádražní haly, byla kolej změněna na jedenáctou. Naštěstí to bylo stejné nástupiště. Do příjezdu EC173 Vindobona zbývaly asi 3 minuty, tak jsem odešel na nástupiště do sektorů C – G, v nichž měl někde zastavit vagón č. 255, do něhož jsem měl rezervaci. Opět jsem měl tušení, že to bude první vagón vlaku a zastaví v sektoru G. Bylo to tak. Přesně „načas“ vlak přijel. Nastoupil jsem prvními dveřmi do rakouského (ÖBB) vagónu č. 255 a vyhledal sedadlo s číslem 115. Zcela pochopitelně se nacházelo na opačné straně velkoprostorového vagónu.
Když mé hodinky ukázaly čas 8 hodin a 44 minut, vlak se rozjel. Po cca 20 minutách jízdy se objevila německá paní průvodčí a zatoužila vidět moji jízdenku. Podal jsem jí tedy svůj e-tiket společně s In-kartou. Chvíli na to nevěřícně zírala, ale pak mi jízdenku s In-kartou vrátila, poděkovala a věnovala se ostatním cestujícím. Ani nevím jak, ale najednou náš vlak zpomaloval do nádraží Dresden Hbf. Bylo krátce po tři čtvrtě na jedenáct. V této stanici z čela vlaku odstoupila německá lokomotiva řady 101 a na její místo se zařadila česká 371.002 „Jožin“. Po přibližně 15 minutách pobytu na drážďanském hlavním nádraží se vlak opět rozjel. Jelikož v Drážďanech došlo i ke změně vlakové čety, přišel německý průvodčí a opět kontrola jízdenek. Začetl jsem se do německého vlakového průvodce. Připadalo mi to jako chvilka, ale najednou bylo 11 hodin a 53 minut a EC173 Vindobona zastavil v Děčíně hl.n. Po 3 minutách se opět rozjel. Tentokrát již přišla česká průvodčí a německy i anglicky mne požádala o jízdenku. Po ujištění, že se mnou může hovořit česky se mile usmála. Podal jsem jí svoji jízdenku, ona ji ověřila na POP a vrátila. Pak už se věnovala ostatním cestujícím. Po nějaké době jsem odešel na WC a po návratu na místo nevěřil svým očím. Moje místo bylo obsazeno. Česky jsem tedy dotyčného pána upozornil, že na to místo mám rezervaci a nehodlám se jí vzdát v jeho prospěch. Odpověděl německy, že česky nerozumí ani slovo. Překvapivě. Tak jsem svůj monolog zopakoval německy a upozornil ho, že už jsme na českém území a že případnou další komunikaci povedu výhradně v češtině. To, naštěstí pro toho dotyčného, nebylo třeba. Bez dalších připomínek uvolnil moje místo a odešel do jiného vagónu. Vlak ještě zastavil v Ústí nad Labem hl.n. a v Praze Holešovicích. Ve 13 hodin a 26 minut jsem vystoupil v Praze hl.n.
Opět mě čekala pěší cesta „Sherwoodem“, Opletalovou a Hybernskou ulicí do stanice Praha Masarykovo nádraží. Tam mi zbývala více než hodina do odjezdu. Také jsem si uvědomil, že jsem od snídaně v Berlíně nic nejedl a že mám hlad jako vlk. Zašel jsem do nádražního Bistra a objednal si guláš a dva krajíce chleba. Obsluha požadované jídlo připravila, já zaplatil 44 Kč a u stolu ukojil svůj „vlčí“ hlad. Naproti v kiosku jsem si ještě dal Alžírskou kávu za 39 Kč a odebral se k tabuli odjezdů, s úmyslem získat informace o mé další cestě. V 15: 02 jsem nastoupil na šesté koleji do R1292 a odjel do Rakovníka. Po nezbytné kontrole jízdenek jsem zahájil protestní spánek proti čemukoliv. Krátce po půl páté odpolední mne vzbudila paní průvodčí s tím, že jsme v Rakovníku a že mám vystoupit. Jelikož nebyla jiná možnost, tak jsem vystoupil a odešel do čekárny. Tam jsem počkal do 17. hodiny, kdy přijel na pátou kolej motorový vůz 810.313, nastoupil a usadil se na jedné z „lavic“. V 17:18 se motoráček rozjel a po zastávkách v Lubné, Příčině, Zavidově, Všesulově, Čisté a Kožlanech jsem 2 minuty po 18. hodině vystoupil v Kralovicích. Tak skončila moje výprava do hlavního města Německa - Berlína.